Co Čech, to …
Je zima, v 17 hodin už máme tmu jako v pytli, a tak jsem si pro vás připravil dlouhé čtení o velmi důležitém aspektu našeho života a tím je hudba.
Dlouhodobě si všímám, jakým směrem se vyvíjí vztah lidí k hudbě, jak lidé hudbu tvoří, jakými způsoby se hudba distribuuje a jak se obvykle poslouchá. A je to velký špatný! A úplně nejhorší je způsob poslechu hudby. To je nejtragičtějším prvkem celého řetězce. Když si uvedeme jako příklad tu nejextrémnější formu, tak je to uměle vytvořený digitální hluk, streamovaný přes Spotify (zadarmo a s reklamami), v mizerné kvalitě do telefonu a z něj přes Bluetooth do bezdrátových sluchátek AirPods.
Když pomineme faktor, že tento digitální hluk lze jen se skřípěním zubů nazvat hudbou, tak to, co vychází ze sluchátek, už nemá ani s tím mizerným originálem nic společného. Frekvence jsou shora i zdola ořezané na dřeň a do uší vstupuje nejzoufalejší podoba hudby, jakou kdy lidstvo vytvořilo. Aby toho nebylo málo, tak se do popředí dostává zdravotní faktor tohoto takzvaného „poslechu“. Technologie Bluetooth byla primárně navržena tak, aby měla nejničivější dopady na člověka. Není to jen z důvodu použité frekvence, která je nejhorší ze všech špatných, ale proto, že tato technologie působí na člověka svým elektromagnetickým vyzařováním z bezprostřední blízkosti. No a bezdrátová sluchátka posunula tuto hranici na novou úroveň tím, že si sluchátka cpete do uší! Blíž k mozku už to bez invazivního zásahu nejde. Uši tvoří spojnici procházející mozkem a uprostřed této pomyslné osy leží šišinka mozková, nejdůležitější orgán našeho těla. Sluchátka tak fungují jako mikrovlnná trouba a smaží váš mozek z obou stran několik hodin denně. Podle bílých tyčinek vyčnívajících z uší pak dokážete i na dálku rozpoznat naprostého idiota, který už v hlavě nemá mozek, ale ham&eggs.
Už to nemůže být horší. Nemám asi dostatečně bujnou fantazii na to, abych si dokázal představit, kam ještě dál tohle může zajít! Arogantní nafoukaný libtardí blb, místo mozku vlašák, na nohou AirForce a v uších AirPods, právě poslouchající poslední výtvor oblíbeného a úplně sjetého dýdžeje a kráčející z Barber Shopu do nejbližšího fitka.
Tak až sem jsme došli! Paráda! Vítejte v pekle na Zemi! Takhle si představuji obraz poslední fáze Atlantidy, několik minut před potopením nebo Sodomu Gomoru těsně před ničivými plameny.
Jsem bytostně přesvědčen, že hudba je nesmírně důležitou složkou života člověka a že bez ní nejde žít správně. Současní lidé to tak už nevidí, a to je možná právě jeden z důvodů, proč je celá společnost tak nemocná. Kdyby se lidé mnohem více zabývali hudbou, neměli by tolik nemocí, ani fyzických, ani psychických. Byli by empatičtější, citlivější, méně sobečtí a bezohlední. Hudba povznáší a zušlechťuje. Hudba je zaměstnáním pro pravou mozkovou hemisféru a současný člověk má levou přetíženou a pravou zcela nefunkční. Proto je taková nerovnováha ve všem, co děláme, není tady vyváženost ROZUM – CIT, PRAVÁ – LEVÁ, NAHOŘE – DOLE. Kdyby se lidé zabývali mnohem více hudbou, našli by nový smysl života, náplň nebo motivaci něco se sebou dělat, pracovat na sobě, zdokonalovat se, najít v sobě disciplínu k něčemu, co má smysl. Možná by pak všechno vypadalo jinak a ani by je nenapadlo dělat takové zvrácenosti, perverzity a úchylárny jako je volit SPOLU, STAN a Piráty. Utráceli by peníze za hudební nástroje, kupovali by si nové struny, lepší aparatury a ani by je nenapadlo dávat peníze na raketu! Mimochodem, já si dlouho myslel, že to je vtip, ale oni fakt vybrali 12 mega na raketu!!!!!!! Chápete to?
Píšu tento článek s trochu jiným cílem než obvykle. Má to být sice velké povídání o hudbě, ale zároveň to má být apel a budíček, abychom všichni, kdo můžeme, vyskočili a šli něco udělat. Každý sám za sebe a každý podle svých možností. Tento web čte pravidelně několik tisíc věrných čtenářů a dalších několik tisíc náhodných kolemjdoucích. Kdyby každý jednotlivec jenom trochu ovlivnil své okolí, tak se určitě něco stane a něco se změní. Kdo si ještě v tuto chvíli není jistý, co mám na mysli, tak po přečtení článku vám to bude určitě naprosto jasné.
Pokusím se nastínit celou dlouhou cestu od božských výtvorů známých hudebních velikánů, jejichž velikost nedokážeme už ani pořádně pochopit, až na samé dno, kde se právě teď nacházíme a kde se to hemží samými libtardy s AirPody v uších a vlašákem v hlavě.
Celý život se průběžně a občas i s přestávkami zabývám hudbou. Hudbou ve všech jejích podobách a oblastech. Teoreticky, prakticky, vědecky, amatérsky, historicky, zkrátka jakkoliv. Klasickou, soudobou moderní, jazzem, rockem, popem, metalem, swingem, country, folkem, dechovkou, lidovkou a kdo ví, jakou ještě. Tím to ale nekončí. Kromě slyšitelného rozsahu zvuku mě zajímají i další části frekvenčního spektra, které na člověka působí. Všechno mě zajímá, a ještě k tomu do hloubky. Nedám si pokoj, dokud tomu nepřijdu na kloub. Někdy je to zničující vlastnost, ale nemohu jinak. No a pak z toho má našinec přetlak a musí to ven!
Vše je frekvence
V minulém článku jsem psal, že všechno je o frekvencích. Když řeknete běžnému člověku, že všechno je vibrující energie, včetně něho samotného, tak na váš čumí, jak Zelňačka po lajně. Ano, některé věci si v zuboženém stavu našeho vědomí dokážeme těžko představit. Ale je to tak. Že je ale hudba frekvence, to ví snad i balík slámy.
Na jakém principu funguje člověk
My lidé jsme elektrické bytosti. Stejně jako všechno živé okolo nás. Naše tělo je geniálně a dokonale postavený dopravní prostředek, pomocí kterého může naše duše fungovat v materiálním 3D světě. Díky tělu máme možnost se pohybovat, pracovat, zpívat, hrát na hudební nástroje nebo psát články na Křesadlo. Když má duše možnost komunikovat s naším Já, a to naše Já tu duši poslouchá a dělá správně to, co mu říká, pak se člověk ideálně vyvíjí a může realizovat svůj osudový plán tohoto konkrétního života, kvůli kterému sem přišel. V takovém případě naše vibrace stoupají a otvírají se nám nové možnosti. Intuice se mění z podvědomé úrovně na vědomou formu a naše chování a počínání dostává pevný směr. Takoví lidé se poznají snadno: vyzařuje z nich silná aura, kterou může vnímat a cítit i nevědomý člověk. To je ideální stav, pro drtivou většinu dnešního lidstva bohužel těžko dosažitelný.
Jakmile neděláme něco správně, neposloucháme svoji intuici, prosazujeme své ego nebo dáváme přednost logice, děláme chyby. Ale to je v pořádku, dělat chyby můžeme, od toho jsme tady v naší pozemské Škole. Duše vše pozoruje a naše počínání vyhodnocuje. Jakmile začneme dělat chyby opakovaně nebo odbočíme ze správné cesty víc, než je zdrávo, musí zasáhnout a dá nám to nějak najevo. Třeba tím, že se naše plány začnou hroutit, my začneme mít kvůli tomu nesprávné myšlenky a kvůli nim se následně u nás projeví nějaká nemoc. Nemoc je závažná podle toho, jak moc jsme sešli z cesty nebo jak často jsme opakovali stejnou chybu nebo jak moc tvrdošíjně jsme lpěli na tom, aby to bylo podle našeho ega. V každém případě je to okamžik, ve kterém se máme zastavit, zamyslet se a vyvodit z toho závěr a ponaučení. Když to vyhodnotíme správně, situace se vyřeší jak mávnutím kouzelného proutku a případná nemoc zmizí stejně rychle.
A teď si tutéž problematiku převedeme do fyzikální formy. Správné a čisté myšlenky jsou vysokovibrační a mají schopnost zaplavit člověka takovým množstvím energie, že všechny buňky, tkáně a orgány mají dostatek energie na to, aby vibrovaly na svých nominálních frekvencích, které jsou pro zdravé tkáně charakteristické. Tyto frekvence byly velmi dobře známé v minulé vyspělé tartarské civilizaci, ale objevili je i výjimeční jedinci současnosti – geniální Dr. Royal Raymond Rife (1888 – 1971), který formuloval principy frekvenční medicíny. Byl umlčen stejně jako celá plejáda jeho pokračovatelů.
Frekvenční medicína je postavena na principu znalosti nominálních frekvencí pro každý jednotlivý orgán v těle. Jakmile je vyzařovaná frekvence odlišná, nepracuje tento orgán správně. Totéž platí pro patogeny, které nemají v lidském těle co pohledávat. Každá bakterie, plíseň nebo parazit má svoji nominální frekvenci a jakmile tuto frekvenci namíříme proti tomuto patogenu, dojde k rezonanci a patogen exploduje. Na principu biorezonance pracují všechny frekvenční diagnostické a léčebné přístroje typu Bicom, Oberon, Zapper, Diacom, plazmový generátor a další. Všechny tyto přístroje pochází původně z Ruska (proč asi?), přestože už se dnes vyrábí i jinde.
Bylinné léčitelství je v podstatě postavené na podobném principu, kdy každá bylina má svoji nominální frekvenci, a tudíž je vhodná pro opravu orgánu, který se od této frekvence odchýlil. To znali lidoví léčitelé od nepaměti. Při léčení pomocí bylin, odvarů a výtažků z nich, ještě vstupuje do hry faktor chemický, ale ten není pro účely tohoto článku až tak podstatný.
Totéž platí pro homeopatii a celou řadu dalších léčitelských disciplín. Všechny tyto formy léčení mají své nezastupitelné místo v celém procesu léčení, odstraňují symptomy nemoci, pomáhají zrychlit léčebný proces anebo jen dávají člověku více času na to, aby mohl skutečnou příčinu odhalit a pochopit. Nicméně, pořád je potřeba si uvědomovat, že nejvyšší forma léčení, která je zcela zdarma a k dispozici pro všechny, je odstranění příčiny nemoci a ta je vždy na duchovní úrovni (s výjimkou jedů nebo jiných zbraní, záměrně někým použitých proti člověku, jakou jsou vakcíny, chemtrails apod., ale to je velmi složitá problematika, které se chci v tomto článku vyhnout).
V celém těle neustále probíhají milióny procesů, které fungují na kvantovém, ale i elektrickém principu. Jsou to elektrické proudy tak nepatrných velikostí, že je problém je vůbec detekovat a změřit, ale jde to! Laboratorně byly naměřeny proudy o velikosti od nA až po μA (nanoampér až mikroampér).
A teď si přestavte, že je člověk v dnešní době prakticky obklopen elektromagnetickým zářením ze všech stran, a to nepřetržitě 24 h denně, bez možnosti tomu uniknout, pakliže se nezavře do Faradayovy klece v hlubokém sklepě. Rozhlasové a televizní vysílání je prakticky všudypřítomné, leč ještě nejméně škodlivé. Mnohem horší je rovněž všudypřítomný signál z mobilních vysílačů (4G, 5G), další na stupnici škodlivosti je Wifi (2,4 GHz) a ještě zákeřnější je Bluetooth. Všechny tyto uvedené signály jsou minimálně a v nejlepším případě „jen“ 106 x silnější (čili milionkrát silnější), než signály v lidském těle, ale běžně mohou dosahovat 109 – 1015.
Ale to je všechno pochopitelně záměr temné strany, která na rozdíl od běžných lidí, přesně ví, co je škodlivé a jak moc, a proto nám to servíruje postupně, vždy pěkně zabalené do lákavých lží a nesmyslů a lidi jim na to neustále skáčou a kupují pořád dokola nové a stále škodlivější zařízení, kterými se dobrovolně a radostně sami devastují. Jak asi tak v tomto šíleném prostředí může tělo správně fungovat? Jednoduše nemůže! To prostě není možné. Proto letí statistiky nemocnosti populace raketově nahoru a už tady vůbec nejde o to, aby nám správně fungovala intuice, ale o holé přežití. Tímto obsáhlým úvodem jsem chtěl nastínit reálnou situaci, v jaké se lidé právě nacházejí a chtěl jsem vyzdvihnout, jak důležité je prostředí, ve kterém žijeme, čím se obklopujeme a význam elektromagnetického záření a především frekvencí pro naše tělo i celý náš život. A je čas konečně přejít k hudbě.
Jak funguje hudba?
Hudba, zpěv a přírodní zvuky, obecně analogové frekvence ve slyšitelném spektru, mají obrovský vliv na všechno živé. Fyzici uvádějí pojem slyšitelné spektrum, které je podle nich od 20 Hz do 20 kHz. V tom s nimi souhlasí i felčaři a přidávají k tomu závislost sluchu na věku. Čím je člověk starší, tím má „podle nich“ to slyšitelné spektrum užší. To je sice moc hezké, částečně je to i pravda, jenomže je to mnohem složitější. Jedna věc je, co slyší uši, druhá věc, co vnímáme všemi ostatními smysly a třetí věc, co na nás působí, aniž si to vůbec uvědomujeme. Vnímat zvukové frekvence nemusíme jen standardními smysly, dokáže to celé tělo, každá jednotlivá buňka se doslova koupe ve frekvencích. A teď jde o to, jestli jsou ty frekvence pro nás prospěšné nebo ne.
Lidé dokáží produkovat zvuk v podobě mluvy nebo zpěvu. Ti, co neumí zpívat a zpěv se u nich od mluveného slova příliš neliší, vymysleli hudební směr, ve kterém se vlastně jen mluví, a to je RAP. Opak RAPu je opera, kde se místo mluvení zase jen zpívá. V zásadě by ani jeden žánr nemusel nikomu vadit, kdyby si každý našel to svoje a všichni by byli spokojení. Jestliže je to ale tak, že si RAP získává řádově více příznivců než opera, pak je tady něco hóóódně špatně.
K vytváření hudby si lidé vymysleli kromě svého hlasu hudební nástroje, které generují frekvence místo hlasivek. Když bychom si chtěli představit, jak takový jednoduchý analogový zvuk o jedné frekvenci vypadá, tak si ho zobrazíme rozložený v čase – čistá sinusovka. Viz obrázek.
Tvar vlny určuje charakter zvuku, a tak mohou mít jednoduché zvuky různé průběhy. Čím je tvar vlny ostřejší nebo zubatější, tím je zvuk nepříjemnější. Ale pořád se jedná o analogový zvuk, neplést s digitálním, o tom bude řeč později.
Ale stejně jako lidský hlas neprodukuje jen čisté sinusovky; to bychom mluvili všichni stejně jako roboti, tak i hudební nástroje vytvářejí frekvence nějak zabarvené a průběhy různě vytvarované. Aby toho nebylo málo, tak to nikdy není jen jeden signál o jedné izolované frekvenci, ale celé soustavy frekvencí, které nazýváme harmonická spektra.
A když si ukážeme v porovnání s průběhem jednoduchého signálu, jak vypadá průběh komplikovaného zvuku vycházejícího z nějakého hudebního nástroje, tak to může vypadat třeba takhle (průběhy složitých zvuků se zobrazují obvykle ve 3D grafech):
Analog vs. Digitál
Mohou být technické oblasti, ve kterých je digitální technika výhodou, ale v případě zvuku to pro člověka prospěšné není. Může to být velmi příjemná výhoda pro zvukaře, protože jim jejich digitální mixážní pulty poskytují takový komfort, jaký těžko může analogový mix nabídnout. Digitální nahrávací studia vypadají na první pohled jako něco nadpozemského a umožňují dělat se zvukem a hudbou neuvěřitelná kouzla. Ale! Spousta špičkových studií začala v posledních letech přecházet zpět na analog. A když ne rovnou přecházet, tak se vybavila tak, že mohou jet oba systémy současně. Zvukaři po mnoha letech euforie z digitálního světa, začali zjišťovat, že jim na tom digitálu, přes neuvěřitelné pohodlí a možnosti „něco vadí“. Málokdo to umí přesně pojmenovat, ale shodují se na tom, že je to takové příliš sterilní, jde tam všechno udělat, všechno opravit a vytratil se z toho úplně takový ten „lidský faktor“, taková ta přirozená nedokonalost nebo zvuková špína, jak to někteří nazývají. Žádný hudebník není nikdy na desetinu sekundy přesný a někdy zkrátka není ani absolutně intonačně správně. Sami hudebníci začali preferovat studia, která jedou na analogu, protože se zkrátka ukázalo, že digitál krade hudbě duši. Mě je to naprosto jasné a jsem rád, že na to nejsem sám a že i sami muzikanti a zvukaři na to začali přicházet. Celý svět, (весь мир) veškerá příroda, fauna i flora, funguje analogově. Přirozený digitální svět neexistuje; ten si vymyslel jen technokratický člověk, a ještě až v několika posledních dekádách svého vlastního úpadku.
Zvuk vytvářený člověkem nebo přirozenými akustickými hudebními nástroji (ne elektronickými), je vždy analogový, to znamená spojitý. Určité hodnoty nabíhají postupně na určitou mez a pak zase plynule ustupují. I kdybyste si některé frekvence zobrazili a vypadaly by hranatě (Zdravíme pana Turka!), pořád se jedná o analogový zvuk. Frekvence se sčítají, odčítají a násobí podle toho, jak jsou vrstveny na sebe. Když vytvoříte nějaký tón na dechovém nástroji, ozve se kromě té jedné požadované nominální frekvence, která je už sama o sobě dost složitá, ještě několik vrstev zvuků nad a pod tímto tónem. Nazývá se to nižší a vyšší harmonické řady. Toto zvukové spektrum se ještě mění v závislosti na čase. Nejprve dojde k náběhu na požadovaný tón, pak se rozezní tón naplno a s ním vzniknou i harmonické řady. Jak tón odeznívá, mění se i spektrum všech těchto vrstev. Průběh dozvuku záleží na prostředí, ve kterém byl zvuk vytvořen. Dělaly se pokusy zaznamenat pomocí špičkové a ultracitlivé techniky vše, co se line z velkého orchestru a výsledky byly velice překvapivé. Vznikaly tam samovolně harmonické řady mimo slyšitelný rozsah. Objevovaly se tam frekvence, které odpovídaly tónům, které nikdo vědomě nehrál, přesto tam byly.
Digitální technika funguje jinak. Především není spojitá. Nula nebo jedna, zapnuto nebo vypnuto, milovat nebo nenávidět, nic mezi tím, v podstatě odraz primitivní filozofie. A teď se pokoušíte pomocí těchto primitivních prostředků vyjádřit komplexnost něčeho tak složitého, přirozeného a spojitého, jako je zvuk. Jak to asi může dopadnout? Degradací zvuku a následně i hudby samotné.
Jak se to dělá? Pro lepší představu to ukážeme na té naší milé analogové sinusovce. Její parabolu neboli oblouk, rozdělíme na určitý počet dílků a u každého dílku vyjádříme jeho výšku. Vznikne taková zubatá čára, která se snaží přibližně kopírovat tvar sinusovky. Čím více dílků vytvoříme, tím bude zubatice hladší, ale vždycky to bude jen zubatice zubatá. A tak je to se vším. Pořád se snažíme co nejvíce se přiblížit k ideálu analogu mnohem složitějšími prostředky. Vzpomínáte si, jak jsem psal v minulých odstavcích, že ty hranaté křivky jsou na poslech nepříjemné? Tak u digitálu je zubatost křivek zmírněna na naprosté minimum, protože je každá část křivky rozsekána na hodně malých částí. Přesto je každý zvuk složen pouze z těchto zubatic. Jen samotným sluchem a na vědomé úrovni už nejste ty zuby schopni slyšet a rozlišit, ale vaše tělo to vnímá velmi spolehlivě. Buňky už se nekoupou blahem v lahodných frekvencích, ale trpí a úpí. Analogový zvuk a analogově poslouchaná hudba je pro člověka léčivá. Digitální zvuk léčivý není a nikdy nebude. „Odborníci“ na to namítnou, že málokdo je schopen poznat rozdíl mezi analogovým a digitálním zvukem. Ano, to je bohužel pravda. Ale nic to nemění na skutečnosti, že digitální zvuk škodlivý je, přestože si to málokdo uvědomuje. Je to jako se vším. Mikrovlnka je také extrémně škodlivá, přestože to většina lidí vůbec neví a matky v ní úplně bezostyšně ohřívají mateřské mléko! Stejně tak wifi, airpody, telefony, Bluetooth, všechno bezdrátové, inteligentní a Smart je tady jen proto, aby nám to škodilo. A to, že to někoho hned na místě nezabije, ještě neznamená, že to není škodlivé.
Současné generace už poslouchají pouze digitální hudbu a poslouchají ji prakticky výhradně z telefonů v bezdrátových sluchátkách. Tato „jejich“ hudba byla digitálně vytvořena pomocí samplů (malých vzorků) a loopů (neboli smyček) v počítači (dostáváme frekvenčně velmi omezený zvuk), byla jako digitální soubor vypuštěna na streamovací servery (další frekvenční omezení), je digitálně přenesena do telefonu a přes Bluetooth dopravena do bezdrátových Airpodů, které jsou schopné kvůli své velikosti vyzářit jen úplně nejomezenější část zvukového spektra. Jsem přesvědčen, že hudba, která existuje po tisíciletí a provází člověka v dobách dobrých i zlých, ještě nikdy nebyla tak zprzněná, jako teď pomocí digitálních zařízení a procesů. Nikdo by mě nikdy nepřinutil k takovému zoufalství, poslouchat něco tak odlidštěného a robotického! Nikdo z této mladé generace už nezná klasické velké černé nebo stříbrné hifi věže, sestavené ze špičkových analogových komponent, místnosti speciálně upravené na hifi poslech a reprosoustavy v ceně BMW vyšší třídy. Takové věci už nikdo ani nevyžaduje, ani nepostrádá, ani neshání, protože ani neví, že to vůbec existuje. A když ví, že to existuje, tak si myslí, že je to přežité a že to vůbec k životu nepotřebuje. Když takového mlaďase posadíte před audiofilskou aparaturu a pustíte mu kvalitní a nekvalitní nahrávku, není schopen poznat rozdíl. Pakliže není dítě od mala vedeno k rozpoznávání kvalitní hudby, tak skončí celoživotně s Airpody v uších a bude si myslet, že ví o hudbě všechno. A úplně stranou zatím nechme, co si tak asi do těch Airpodů pouští…
Na obrázcích nahoře můžete vidět audio sestavu nejvyšší třídy SONY ES z 90. let minulého století. Na obrázku vpravo jsou technicky nejdokonalejší reprosoustavy Bowers & Wilkins Nautilus v ceně
2,2 mil korun.
I ty nejdokonalejší a nejdražší klávesy nedokáží nahradit bohatost zvuků starého rozladěného piána. I z toho totiž vychází, na rozdíl od kláves, ryzí analogový zvuk i se všemi harmonickými tóny. Má přirozenou barvu a není-li úplně rozladěné, tak léčí. Elektronické klávesy mají každý zvuk uložený jako digitální vzorek, který přehrávají pořád dokola. Zvuk je ořezaný ze všech stran a léčivý tudíž nemůže být ani omylem. Pro necvičené ucho to může znít hodně dobře, ale analog tím nahradit nelze, i kdyby se všichni vývojáři přetrhli. Nejsmutnější na tom je, že to neslyší ani ti vývojáři.
Komplexnost frekvencí v hudbě
Proč jsem považoval za důležité vás otravovat fyzikálními principy hudby? Napsal jsem to proto, aby bylo jasné, jak je zvuk, vytvořený hudebním nástrojem nebo lidskými hlasivkami, složitou a komplexní soustavou frekvencí se stovkami parametrů.
A to je jeden hudební nástroj nebo jeden hlas v nějakém akusticky jednoduchém prostředí.
Jdeme dál. Při představě, že hrají 2 nástroje společně nebo nástroj se zpěvem, přidávají se další faktory, které výsledný zvuk ovlivňují. Jsou to kombinace více tónů, které se nazývají souzvuky nebo akordy. Jakmile se pohybujete v harmonických souzvucích, vznikají mnohem bohatší vrstvy vyšších i nižší harmonických vrstev a dochází k synergickému efektu. Nové zvuky již nejsou jen prostým součtem předchozích samostatných zvuků, ale na scénu nastupuje rezonance. Některé frekvence totiž zpětně ovlivňují samotné hudební nástroje nebo jejich struny, dojde k rezonanci, při které se nasává volná energie z prostoru, čímž se vybudí původní frekvence energeticky na mnohem vyšší úrovně. Zde prostě v žádném případě neplatí, že 1+1=2, může to být klidně 5 nebo 10.
Dalším krokem je pokusit se představit si, co se všechno odehrává na frekvenční úrovni v orchestru, kde hraje třeba i 50 hudebních nástrojů a zpívá jim k tomu sbor o dalších 50 lidech. Už teď to začíná být technicky nepopsatelné a matematicky nevyjádřitelné. Zvuky se pak ozývají nejen ve slyšitelné části zvukového spektra, ale i nad ním a pod ním.
A tím to stále nekončí, protože dalším faktorem je vliv prostředí. Zvuk se šíří vzduchem relativně pomalu, nějakých 343 m/s. To má za následek, že v interiéru zvuk doletí k nějaké ploše nebo překážce, tam se odrazí a letí různými směry zpět. Nejenže doletí k posluchači opožděně, čímž dodá zvukům prostorový efekt, takzvané echo, ale ještě cestou ovlivňuje nově vznikající zvuky, se kterými se potká. Dochází k takzvané interferenci zvuků mezi sebou, čímž se výsledný zvuk dále obohacuje.
Basy
Člověk jako celek nutně potřebuje rezonovat na frekvenci 72 Hz a výše, aby si zachoval fyzické a duševní zdraví. Jakmile tato frekvence začne klesat pod 60 Hz, přestává správně fungovat imunitní systém a začíná rozvoj nemocí. Pod 50 Hz už se nachází tělo v chaosu, kde přestávají fungovat základní tělesné funkce a pochody. Jakým způsobem lze tuto celkovou frekvenci ovlivňovat? To je docela složitá problematika. Pochopitelně základem je správné a pozitivní myšlení, kvalitní životospráva, živá strava, časté uzemňování a další standardní věci. Je ale také důležité žít ve správně nastaveném frekvenčním prostředí, bez zničujícího elektromagnetického záření. Hudba, zpěv, zvony, zvuky přírody, voda v potoce, vítr, oheň a praskání dřeva v něm, by měly být nedílnou součástí našich životů. Basové tóny v hudbě mají podobnou vlastnost jako zvony. Mají nízkou základní frekvenci, která dokáže projít celým tělem a s sebou nese další frekvence, které má na sobě namodulované. Tak se dostane do těla spousta energie a tělo si pak vybere frekvence, které potřebuje pro svoji práci, léčbu a obnovu. Léčebnou lázeň basových tónů by si měl člověk dopřávat co nejčastěji. Za poslední století došlo k nenápadnému, postupnému, ale systematickému potlačování nízkých frekvencí. Měnilo se složení orchestrů tak, že se frekvenční rozpětí posunuje stále výš. Výborně je to patrné na saxofonu. Když Adolph Sax v roce 1842 sestrojil saxofon, včetně celé rodiny příbuzných modelů, tak to byl právě basový saxofon, který byl považován za základní model a od něj se pak odvozoval výše znějící baryton, ještě výše položený tenor, pak alt a řada byla ukončena sopránem a sopraninem. Když tehdy hrálo saxofonové kvarteto, tak bylo typicky obsazeno basem, barytonem, tenorem a altem. Dnes už vyrábí basový saxofon jen několik největších firem a většinou je tento nástroj spíš jen na objednávku. Když se někde objeví hráč na bas saxofon, tak je to spíš rarita a dívají se na něj, jak na cirkusové číslo. Saxofonové kvarteto proto také už vypadá jinak, začíná barytonem a jde přes tenor, alt a končí sopránem.
Totéž se odehrává v žesťových nástrojích. Nejpopulárnější je trubka a křídlovka, hráč na tenorovou baskřídlovku už se špatně shání a hráčů na tubu je jak šafránu.
U strunných nástrojů je situace také zoufalá. Kontrabasů je málo, už prakticky neznám nikoho, komu by doma stála velká basa. Za mých mladých let to byl vcelku běžný nástroj. Basa byla nahrazena baskytarou, ale i těchto basáků je pořád málo. V písničkách lze pozorovat nahrazení baskytary nějakými univerzálními basovými linkami, které tam někdo vložil jen proto, že se všeobecně ví, že to tam má být. Žádná kreativita se v podstatě od basáků nežádá, ani neočekává. V celkovém mixu je pak basa potlačena na nutné zlo.
Poslouchat hudbu, aby tam byly kvalitní basy už také může málokdo. K tomu je totiž potřeba docela výkonná aparatura a pořádné reprosoustavy nebo subwoofer. Kdo to dnes doma má, že? U počítače má kdekdo postavené repráčky maximálně o velikosti krabičky cigaret a většina mladých poslouchá hudbu jen přes miniaturní sluchátka, kde nejsou basy žádné.
Basové nástroje mizí, hráčů je trvalý nedostatek, soudobá hudba basy spíš potlačuje a ty druhy hudby, které basu mají jako nedílnou součást, jako například House nebo Drum’n’bass, tak ty jí mají neživou, samplovanou.
Z výše uvedených odstavců vyplývá zajímavý poznatek. Jsou preferovány takzvané sólové nástroje, které jsou hlavně určené pro hru hlavní melodické linky, a na které je možné hrát samostatně, bez ostatních hráčů. Naopak klesá zájem o nástroje, které většinou samy nehrají a potřebují k sobě orchestr nebo aspoň další hráče. V tomto schématu lze vidět odklon od jednoty celku a nárůst individuality. Místo směřování k božské jednotě se ubíráme cestou opačnou.
Zvony
Poslech zvuků velkých a těžkých zvonů je nejen velmi příjemné, ale také velice léčivé. Je to právě kvůli přítomnosti hlubokých silných frekvencí, které pronikají vším. Minulá vyspělá civilizace používala zvony ve velké míře, byly v každém chrámu, v každé katedrále jich byly desítky, byly i ve věžích větších budov a zněly často. Ty větší zvony měly blahodárný účinek na kilometry daleko. Začátkem 20. století nastalo období masivní likvidace zvonů pod různými záminkami. Buď se to svedlo na drahou opravu, na nedostatek zvoníků, na potřebu materiálu pro zbrojní výrobu nebo další nesmysly. Ve skutečnosti to bylo vždy jen z jediného důvodu – likvidace nejúčinnějšího frekvenčního léčivého nástroje světa.
Ladění
Dalším neméně důležitým prvkem v celém hudebním systému je ladění. Je to velmi zajímavé téma, kterému se možná budu věnovat v samostatném článku. Teď tedy jen stručně. Ladění hudby se udává jako frekvence komorního a. Tato frekvence se hodně měnila v průběhu časů, někdy byla 417 Hz, někdy 456 Hz a někdy cokoliv mezi tím. Od roku 1953 se používá ladění A=440 Hz, o které se původně již ve 30. letech zasazovali němečtí nacisté. Oni moc dobře věděli o obrovském vlivu hudby na člověka, a tak prosadili zavedení frekvence ladění, která je ze všech možných nejméně přirozená. O ladění se neustále vedou dramatické diskuze na webu. Spousta chytráků tvrdí, že je to vlastně úplně jedno, na jakou frekvenci se ladí, prý je jen důležité, aby byl jednotný celosvětový standard. Tak to je znak bezduchého materialistického pojetí.
Existuje obor Kymatika, který se zabývá vizualizací zvukových frekvencí. Používá se sypký materiál na nějaké rovné kovové desce, která se nechá rozeznít na určité frekvenci. Totéž lze udělat na vodní hladině a výsledné obrazce ukazují, nakolik je daná frekvence v souladu s posvátnou geometrii Fibonacciho číselných řad a zlatého řezu. Ty frekvence, které se zobrazují jako spojité ornamenty a křivky krásných tvarů, jsou v souladu a roztrhané obrazce, které mají křivky poškozené a přerušené, jsou proti principům stvoření.
Přesně tak, jak tyto obrazce vypadají, takový vliv mají na lidské tělo a přesně tak se člověk při jejich vnímání cítí. V zásadě platí, že frekvence by měla dávat numerologicky čísla 3, 6 nebo 9. Jsou to zároveň čísla, se kterými pracoval Nikola Tesla a o kterých věděl, že jsou klíčem k pochopení vesmíru.
Ostatní léčivé frekvence
Dobře známé jsou Solfeggiho frekvence, kterých je 9 a každá má jiný léčebný účinek. Doporučuji vyzkoušet, na webu je spousta relaxační hudby postavené na těchto frekvencích.
Architektura
V předchozím článku jsem psal o dokonalých dílech architektury v období Tartárie. Když už teď víme, jak nepopsatelně složitá je soustava frekvencí vycházejících z orchestru nebo sborového zpěvu, tak si zkusme tento složitý fenomén zasadit do geniálně postaveného chrámu, který s tím vším už počítá předem a je postaven s matematickou genialitou jako další hudební nástroj.
Jakmile se v takovém prostředí rozezní píšťalové varhany, které byly navrženy přesně do daného prostředí, nebo orchestr nebo zpěv, celý prostor začne rezonovat a vytvářet nové a nové vrstvy nad samotnou hudbou. Celý prostor a všechno v něm, je zaplněn nekonečnými škálami frekvencí, které se přelévají jedna v druhou a dlouze přeznívají přes sebe. Světlo procházející rosetami do interiéru není ničím menším, než hudbou zakódovanou ve světle a v barvě. Rosety představují dvojrozměrné vyjádření tónů, souzvuků a akordů, a to zase odpovídá dvojrozměrnému zobrazení šroubovic DNA v osovém pohledu.
Božská hudba
Posledním prvkem, který je potřeba zmínit, je hudba samotná. Stejně tak, jako vznikaly v Tartárii geniální a dokonalé stavby, stejně tak vznikala i geniální a dokonalá hudba. Jak je možné, že v minulosti zde byly desítky, ne-li stovky geniálních skladatelů, kteří komponovali díla přesahující naše dnešní chápání? Proč se dnes nerodí noví Beethoveni a nekomponují pomocí „moderní digitální techniky“ stejně dokonalá hudební díla, jako tehdy? Nikdo takový už se více než sto let nenarodil. Jak je toto možné?
Z toho, co jsem napsal, musí být už každému jasné, kam tím mířím. Hudba v této prapůvodní podobě byla extrémně prospěšná pro duševní i fyzické zdraví člověka. Byla to koupel v živé vodě, která nabíjela, elektrizovala a opravovala každou jednotlivou buňku. Programovala i všechny tekutiny v lidském těle, které pak ještě dlouho kolovaly lymfatickým systémem a čistily a léčily. Hudba automaticky aktivovala šišinku mozkovou a tím zlepšovala schopnost spojení člověka se svojí duší. Poslouchat tu „správnou“ hudbu, ve správném prostředí, a ještě dostatečně dlouho, za plného a ničím nerušeného soustředění, byl obrovský duchovní zážitek spojený s meditací a posouvající lidské vědomí na vyšší úroveň. Ano, přesně takhle se dříve hudba poslouchala a přesně tomuto účelu sloužila. Takových hudebních zážitků sice nebylo tolik, jako je jich dnes, ale jejich účinek byl z našeho dnešního pohledu těžko představitelný. Toto období vrcholné božské hudby tady bylo stovky let a skončilo někdy na přelomu 19. a 20. století. Od té doby probíhá proces likvidace hudby na všech frontách. Nejprve bylo potřeba zlikvidovat hudební skladatele, respektive ani ne tak samotné skladatele, jako spíš zničit schopnost člověka skládat božskou a dokonalou hudbu.
Dokonalá hudba je taková hudba, kterou nelze ničím vylepšit a jakýkoliv zásah ji vždy jen znehodnocuje. Kdo může takovou hudbu napsat? Jedině Bůh nebo Vesmír nebo Příroda, je jedno, jak budeme Stvořitele nazývat. Jedině v těchto sférách se může zrodit něco tak dokonalého. Dokonalý strom, dokonalé květiny a celá dokonalá příroda existuje v božské jednotě. Každý prvek má v celém systému svůj úkol, svoji nezaměnitelnou roli. Například rostliny potřebují na jaře zpěv ptáků, kteří právě svou ptačí symfonií probouzí spící přírodu a tím odstartují zázrak jara, kdy všechno roste, kvete a sílí. Dokonalá hudba má stejně tak nezastupitelnou úlohu pro člověka. Ale jak by měl Bůh dostat hudbu mezi lidi? Nelze se úplně spoléhat na to, že přijede se svým BigBandem a zahraje nám! Jednoduše k tomu využije nějakého pozemského človíčka, který je nadán geniálním sluchem, je schopen přijímat tuto boží dokonalost rovnou do hlavy a pak to už „jen“ zapíše do not. Ale v praxi to funguje obráceně. Bůh nikomu nic nevnucuje, božská hudba je a vždy byla každému a vždy k dispozici. Problém je v člověku, jestli je schopen něco tak složitého přijmout, pochopit a zapsat. Všechna velká hudební díla minulosti vznikla přesně tímto způsobem a nikdy jinak. Sám člověk, omezený, trojrozměrný, se dvěma vlákny šroubovice DNA, bez božího vedení nemůže napsat něco tak dokonalého, jako je Beethovenova 9. symfonie. Taková díla jsou opět jen dalším důkazem, že neexistuje žádná evoluce člověka, ale že dobře už bohužel bylo.
Vzhledem k tomu, že byla celá historie totálně překroucena a přepsána, pak je vysoce pravděpodobné, že všechno, co si myslíme, že víme o období před rokem 1900, je fikce. Vlastně nemáme ani tušení, v jakém žijeme roce, protože do letopočtu bylo uměle přidáno 1000 let a kdo ví, odkud se vlastně náš letopočet začal počítat. Proto jsem měl 2 možnosti – buď tuto následující část textu úplně vyhodím s výrokem: „nikdo neví, jak to vlastně bylo!“ anebo se tomu pokusíme pro účely tohoto článku aspoň trochu věřit. Také budu používat názvosloví, jako například názvy jednotlivých epoch, o kterých s jistotou vím, že byly uměle vytvořené, pouze pro naši dezorientaci v čase.
Podle mainstreamových oficiálních dějin, všichni hudební géniové, jejichž díla se nám dochovala, se narodili, tvořili a zemřeli v průběhu nějakých cca 250 let! Období Renesance (1400-1600) buď nebylo pro hudbu úplně příznivé, nebo se toho z té doby moc nezachovalo. Také je možné, že ta doba vypadala úplně jinak, než je nám podsouváno, a někdo to záměrně zničil, abychom si nekladli přiblblé otázky! Období Baroka (1600-1750) bylo pro hudbu mnohem zajímavější, ale ani ne tak ta jeho první polovina, ale až pozdní Baroko (1680-1750). Baroko přechází plynule v Klasicismus (1750-1820) a ten v Romantismus (1800-1909). Závěrečným obdobím klasické hudby ještě částečně v původním slova smyslu je Moderna (1890-1980), jejíž hlavní představitelé Bohuslav Martinů, Igor Stravinskij, Sergej Prokofjev a Dmitrij Šostakovič, tuto kapitolu v podstatě uzavírají. Dál se sporadicky objevují skladatelé, kteří se pokouší skládat sice nějakou symfonickou hudbu, ale s božskými veledíly Bacha, Beethovena, Dvořáka či Mozarta to už nelze srovnávat ani vzdáleně.
Tak si to shrňme: zlatá éra klasické hudby začala s příchodem A. Vivaldiho, J.S. Bacha, G.F. Händela a G.P. Telemanna. Ti všichni se údajně narodili před rokem 1700 a jejich díla vznikala právě od roku 1700 dál.
Pak se to slavnými symfoniemi jen hemží a konec této monumentální epochy odchází s Leošem Janáčkem, Petrem Iljičem Čajkovským a Antonínem Dvořákem na konci 19. století. Poslední skupina skladatelů, kteří byli ještě schopni tvořit klasickou hudbu, se rodí na přelomu 19. a 20. století a jejich díla vznikají až do poloviny 20. století. Za posledního klasického skladatele já osobně považuji Dmitrije Šostakoviče.
Moderní období může být zajímavé, může se nám i líbit, ale nazývat to klasickou hudbou už není na místě. Navíc už zde neplatí to, co jsem napsal o dokonalé hudbě. Moderní hudbu můžete klidně modifikovat podle potřeby, zahrát ji v různých provedeních a aranžích a v zásadě se až tak moc nestane. To u Beethovenových symfonií prostě udělat nelze.
Takže časové okno řekněme 1700 – 1950, které odpovídá 250 letům trvání zlaté éry klasické hudby je ukončené, už se nikdy nebude opakovat a díla z tohoto období se tak stávají svědectvím vyspělé duchovní civilizace, jíž jsme byli kdysi součástí. Tyto skvosty nikdy nepodlehnou pomíjivým módním trendům a budou se hrát v nezměněné podobě NAVŽDY!
Ostatní oblasti umění
Aby si někdo nemyslel, že se tento proces odehrával jen v hudbě, tak ve všech ostatních oblastech lidského umění to proběhlo podobně; v architektuře, v malířství i v sochařství. Stejných 250 let a pak šmitec!
Na obrázcích výše jsou ukázky soch z mramoru, kde je mramor jakoby průhledný. Nejenže to dnes nikdo nedokáže, ale nedokážeme ani pochopit, jak to mohl někdo dokázat.
Stejná situace je se stropními malbami a vitrážemi v katedrálách a chrámech. Dnes mají problém udržet takový strop v přijatelném technickém stavu a modlí se, aby se tomu zázraku něco nestalo.
Když se tedy podíváme na časovou osu, lze snadno říct, kdy začalo vrcholné období naší civilizace (1700) a také, kdy skončilo (1900-1920). Ovšem je také možné, že předtím bylo ještě vrcholnější období, ze kterého bychom se posadili na zadek, a tak to musel někdo smazat kompletně.
Tím se nám začínají rozkrývat zajímavé souvislosti, zvláště, když máme dobře zmapované nejdůležitější kroky temné strany.
Cesta z kopce
Zlatá éra klasické hudby skončila v podstatě na přelomu 19. a 20. století. Od té doby už se noví geniální skladatelé nerodili. Ti, kteří se narodili před rokem 1900 ještě tvořili klasickou hudbu až do poloviny 20. století, ale už jich zůstalo velmi málo. Byl to například: Igor Stravinskij, Bohuslav Martinů, Sergej Rachmaninov a Sergej Prokofjev. Výjimku tvoří Dmitij Šostakovič, který se narodil až 1906. Všimněte si, samí Slované!
Posuďte sami, jak dokonale se časově kryjí důležité světové události se schopností skladatelů vytvářet božskou a dokonalou hudbu:
Už v průběhu 19. století rozjížděli Illumináti své děsivé agendy, ale jejich moc a dosah byly ještě omezené. To se radikálně změnilo začátkem 20. století, kdy vznikl FED (1913) a s ním i celosvětový systém centrálního bankovnictví k finančnímu zotročení celého světa. Tehdy se Rothschildové, Rockefellerové, Wartburgové, Sachsen-Coburg und Gotha – později Windsorové a celý zkurvený Deep State utrhli ze řetězů úplně a rozjeli plošně koordinovaný útok proti lidstvu. Rockefeller zničil nezávislost všech světových univerzit a systémem dotací dokázal změnit osnovy všech univerzit tak, aby to vyhovovalo plánům temných. Prioritou bylo především předělat systém vzdělávání na medicínských univerzitách, kdy vše podřídil zájmům nově vznikajícího chemicky orientovaného farmaceutického průmyslu postaveného na ropě. Začalo se masivně experimentovat s vakcinací, což způsobilo vznik stovek nových nemocí, které do té doby vůbec neexistovaly a neměly ani jména. V roce 1918 udělal Rockefeller první velký pokus o rozpoutání pandemie, aby zjistil, co všechno si lidi nechají líbit a co si k nim lze dovolit – rozjel Španělskou chřipku (1918-1920), která měla mezi 50-100 milióny obětí. Do toho běžela likvidace zbytků Tartárie na plné obrátky na celém světě a chapadla smradlavé finanční chobotnice se začala dotýkat všech oblastí lidského bytí. Rozpoutali takzvanou „průmyslovou revoluci“, která nebyla ničím jiným, než likvidací duchovního světa a jeho obratem směrem k bezduchému materializmu. Pomocí uměle vytvořených válek zničili všechny zbývající pozůstatky staré vyspělé civilizace, které se ještě do té doby zničit nepodařilo. Vytvořením tisíců nových nemocí pomocí chemie byly položeny základy k výrobě nového typu člověka zbaveného božské intuice, plácajícího se od války k válce, neznalého své minulosti, a tudíž ani budoucnosti. Lidi umírali, počet nemocí neustále vzrůstal, a zločinci bohatli. Likvidace duchovně vyspělého člověka se podařila!
Vlivem setrvačnosti, která je díky bohu obrovská, to neproběhlo hned a naráz, proto si toho málokdo ve 20. století dokázal všimnout. Dnes, s odstupem času a tváří tvář materialismu a technokracii dohnanými do krajnosti, je to už naprosto zřetelné a jasné. Duchovní úpadek začal nejdříve v zemích kolektivního Západu a Ameriky. Přestože komunisti byli ze své podstaty ateističtí a neduchovní, tak tam šla paradoxně duchovní degenerace podstatně pomaleji. Do převratu v roce 1989 byl rozdíl v duchovní degeneraci na východě a na západě propastný; odhaduji tak 40 let ve prospěch východních zemí. Ale i těmto zemím byla zasazena poslední rána z milosti likvidací železné opony. Od tohoto okamžiku jsme začali západ „dohánět“ a dnes jsme ve stejné řiti jako oni. Devastace lidské morálky v posledních 30 letech dosáhla takových rozměrů, že jsem přesvědčen, že to nemá v předchozích lidských dějinách obdoby.
20. století se jednou zapíše do dějin jako století přebujelého materializmu, agresivity, arogance a úpadku ducha a morálky, zániku kultury a civilizační smrt.
V oblasti hudby to znamená, že člověk byl zbaven schopnosti slyšet hudbu z vyšších sfér v takové míře, jako tomu bylo dřív. Jsou soudobí skladatelé, kterým se v hlavě zrodí nějaká hudební myšlenka, a protože jsou vynikajícími hudebníky, rozpracují ji a vytvoří písničku, která se stane hitem. Tak třeba Sir Andrew Lloyd Weber napíše muzikál, který se hraje po celém světě několik desetiletí, jako například Jesus Christ Superstar, The Phantom of the Opera nebo Evita. Leonard Bernstein zase napíše West Side Story a Claude-Michel Schonberg vytvoří Bídníky na motivy románu Victora Huga. To je všechno v pořádku, je to nádherné, všichni to znají, ale s hudebními díly před 200 lety se to prostě ani s vysokou mírou shovívavosti srovnat nedá.
Tak jako bylo postupně likvidováno školství obecně, tak ruku v ruce s tím bylo likvidováno i školství hudební. Schopnosti hudebníků v 18. a v 19. století byly obrovské, dnes pro nás nepředstavitelné a nedosažitelné. Dostaly se mi do ruky některé staré školy hry na různé hudební nástroje a pozoruhodné na nich bylo, jak strmě šla obtížnost nahoru. Když se tehdy (myslím tím například před 150 lety) řeklo, že dotyčný „hraje“ na nějaký nástroj, byl význam tohoto slovesa dost odlišný od dnešního pojetí. Učitelé byli vyspělými hudebníky, a tudíž kladli vysoké nároky i na žáky. V kontrastu s tím je výuka na dnešních ZUŠ tragická. Spíš to funguje obráceně. Žák by rád na něco hrál, těší se, až se to naučí a ZUŠ mu svou zvrácenou metodikou během několika let nástroj tak znechutí, že jakmile může, tak s tím sekne. Určitě to tak nefunguje všude, sleduji na webu několik ZUŠ s velmi vysokou úrovní, takže jako vždy, čest výjimkám! Koncepce současných ZUŠ, metodika výuky, osnovy a zaběhnuté postupy, jsou úplně špatné a jestliže se žák nepustí do výuky aktivně sám a nezačne hrát i jinak a jinde, tak je ztracený. Totéž jsou učitelé. Málokdo z nich sám hraje v nějakých kapelách nebo orchestrech, už vůbec se neodvažuji předpokládat, že by se mezi nimi našel profesionální muzikant. Velká většina jsou „učitelé“, kteří „jen“ na něco umí hrát. Na druhou stranu je finanční ohodnocení těchto pozic tak tragické, že to nemohlo dopadnout jinak.
Hudba za socializmu
O muzikanství národa nemusí vypovídat jen počet hudebních skladatelů, ale i výroba hudebních nástrojů, stavby koncertních sálů, počet velkých orchestrů, a to jak symfonických, tak i všech ostatních jako jsou BigBandy, pěvecké soubory, nahrávací studia, množství vyrobených hudebních pořadů, gramofonová vydavatelství a další firmy působící v hudebním průmyslu.
Amati – Věděli jste například, že naše Amati Kraslice existuje už od roku 1631? Před druhou světovou válkou bylo jen v Kraslicích a okolí přibližně 60 továren na výrobu buď celých hudebních nástrojů nebo jejich částí. Protože to bylo v pohraničí, pracovalo v těchto továrnách hodně Němců. Ti byli pochopitelně i na významných postech, byli to mistři svého oboru, a tudíž měli celou výrobu nástrojů v hlavě. Po odsunu těchto sudetských Němců po 2. světové válce došlo k vážnému narušení tohoto průmyslového odvětví v regionu. Malé firmy zanikly, někteří dělníci přešli do znárodněné Amati nebo si našli jinou práci. Firma Amati ale v socialistických podmínkách fungovala dál a vyráběla velký sortiment hudebních nástrojů od bicích, přes strunné nástroje jako housle a violy, až k celému spektru žesťových a dřevěných dechových nástrojů. Se sudetskými Němci odešla do Německa velká konkurence našemu průmyslu. Značky, které byly dříve před válkou české, začaly ihned usilovně pracovat v Německu a jména jako například Julius Keilwerth, dalších 50 let válcovala evropské trhy svými špičkovými žesťovými a dřevěnými hudebními nástroji.
Firma Amati se dostala okolo roku 2000 do finančních problémů, pak se jí pokusili někteří zachránit pod názvem Amati Denak, ale stejně se to nepovedlo. Dnes firmu provozuje pan Roman Staněk pod původním názvem Amati Kraslice. Pod firmu Amati dnes patří i výrobce žesťových nástrojů Václav František Červený.
Václav František Červený – jeden z nejvýznamnějších českých a evropských výrobců hudebních nástrojů. Specializoval se na dechové nástroje, zejména žestě. Pan Červený byl geniální konstruktér dechových nástrojů, srovnatelný ve svém oboru s Adolfem Saxem, vynálezcem saxofonu. Již dva roky po založení firmy, ve věku 25 let, realizoval Červený svůj první vynález. Nástroj nazval kornon. Richard Wagner se seznámil s tímto nástrojem v Drážďanech a dal si podle něj postavit svou tubu „Wagner“. V roce 1845 zkonstruoval Červený kontrabasové tuby B a C – obě se širokou mensurou – které byly potom často kopírovány. V.F. Červený uskutečnil spoustu dalších vynálezů. K jeho dalším patentovaným nástrojům patří: phonikon (1849), baroxyton (1853), tritonicon (1858), alto (1859), dále vojenské ventilové trombony (alto, tenor a bas) a F tuba (1867). V roce 1882 vznikl Kaiserbaryton, Kaisereuphonium a Kaisertuba – nástroje s obzvlášť širokým ozvučníkem a mensurou, které se v prakticky nezměněné podobě vyrábějí dodnes. Byl to Červený, kdo v roce 1846 vynalezl systém cylindrového strojiva pro dechové nástroje, který dále zdokonalil v letech 1861 a 1873.
Josef Lídl je tradiční výrobce kvalitních hudebních nástrojů. Žesťové dechové nástroje Lídl se vyrábějí výhradně v českém závodě a spojují v sobě tradiční řemeslnou zručnost s nejnovějšími inovativními technologiemi. Od roku 2021 je firma součástí německé značky Arnold Stölzel.
Cremona Luby – Již před druhou světovou válkou se v Lubech vyrábělo 150 000 kusů houslí ročně, což představovalo největší množství na světě. K předchůdcům firmy patří družstvo Amati, které v roce 1945 sdružilo výrobce z Lubů, Kraslic a Plesné a národní podnik Cremona, který vznikl v roce 1950 po znárodnění československého hudebního průmyslu. V roce 1958 byla Cremona začleněna pod národní podnik Amati, načež v Lubech došlo k významnému nárůstu produkce hudebních nástrojů; přibližně dvě třetiny výrobků byly exportovány. V 60. letech byla výroba postupně přestěhována do nové továrny. V roce 1965 se Cremona Luby stala jedním z odštěpných závodů podniku Československé hudební nástroje. V 70. letech došlo k nárůstu výroby kytar a poklesu výroby smyčcových nástrojů. Podnik byl v té době největším výrobcem kytar v Evropě! Před rokem 1989 měl podnik obrat až 500 milionů korun a byl největším evropským výrobcem a vývozcem strunných hudebních nástrojů. Po převratu a rozpadu podniku Československé hudební nástroje vznikl v roce 1990 státní podnik Cremona, v roce 1992 byl podnik zprivatizován. V roce 2000 měla firma ještě 300 zaměstnanců a vyrobila přibližně 19 tisíc houslí, 12 tisíc smyčců, 34 tisíc kytar a 4800 jiných hudebních nástrojů. Firma vyráběla také elektrické housle, violy, violoncella a kontrabasy. Naprostá většina produkce firmy se vyvážela; k největším exportním trhům patřilo Německo, Kanada, USA, Mexiko, Japonsko a Čína. Po dlouhodobých finančních potížích se firma v roce 2016 ocitla v exekuci a dražbě, v roce 2017 do ní majetkově vstoupil soukromý investor (společnost Silverline Capital podnikatele Lukáše Mikesky). V roce 2020 byl na společnost se 40 zaměstnanci vyhlášen konkurz.
A tak bychom mohli pokračovat dalším výčtem našich československých výrobců, kteří se v podmínkách socializmu dokázali prosadit i ve světě. Po převratu to s většinou z nich šlo postupně z kopce a dnes je dokážeme spočítat na prstech obou rukou. Jediná velká firma, která dokázala úspěšně přežít i do dnešních dnů je firma Petrof, výrobce klavírů a pian.
Co z toho vyplývá? Když se podrobně podíváte na situaci v socialistickém Československu, tak nebyla pro oblast hudby vůbec špatná. Pokusím se zde uvést kladné i záporné stránky a posuďte sami:
- Z hlediska výroby hudebních nástrojů jsme byli rozhodně velmoc. Koneckonců asi jako ve všem. Když si vezmeme jenom fakt, že malinkaté Československo vyváželo hudební nástroje do Číny a do Japonska, tak se to zdá z dnešního pohledu jako neuvěřitelný paradox. Mnozí namítnou, že kvalita vyráběných nástrojů nebyla až tak valná, ale čísla hovoří jinak. Kdyby byla kvalita mizerná, tak by asi těžko mohla Cremona Luby vyvážet ještě před převratem 50.000 strunných nástrojů!
- Na území Československa bylo tolik symfonických orchestrů, že to lze těžko spočítat. Každé divadlo mělo svůj skvělý orchestr, každé větší město mělo symfoňák a ta největší hudební tělesa jezdila po celém světě a nahrávala desky. Nahrávky například od Československého symfonického orchestru jsou světovými unikáty, dodnes nepřekonanými. Snadno jsme kvůli slovanské duši, kterou dokázali naši hudebníci vtisknout do hudby, strčili do kapsy mnohem známější, větší a bohatší orchestry, jako například Royal Philharmonic Orchestra.
- Měli jsme špičkové BigBandy, které dokázaly konkurovat jakýmkoliv světovým orchestrům. Orchestr Karla Vlacha, R.A. Dvorský, TOČR, Orchestr Emila Ludvíka a desítky dalších. Tisíce muzikantů mělo díky tomu stálou práci, a to vytvářelo ve společnosti prostor a povědomí k tomu, aby mohli vyrůstat další hudebníci. Měli jsme díky tomu vzory, měli jsme učitele a příležitosti byly na každém kroku.
- Měli jsme v poměru k naší velikosti enormní množství zpěváků a zpěvaček. V televizi a v rozhlase neustále běžely skvělé hudební pořady. Je pravda, že až překvapivě velké procento produkce populární hudby byly převzaté písničky ze zahraničí. Někdo to může považovat za nedostatek, já to vidím jinak. Dostaly se sem písničky, které měly krásnou hudbu a byly opatřeny českými texty od našich vynikajících textařů, které nám záviděl celý svět. Mnoho textů bylo považováno za básnické skvosty a dodnes je lidé poslouchají. Byli jsme tak ušetřeni tupých a trapných anglických textů, které neměly žádnou hodnotu a vyhnuli jsme se tak podprahovému satanistickému programování, které bylo v anglo-americké produkci naprosto běžné.
- Často se chodilo na koncerty klasické hudby, a ne z donucení, ale protože to byl pro každého vrcholný svátek. Každý si na sebe vzal to nejlepší, co měl a šlo se. Byli zde staří, mladí i děti. Všichni byli vychováni tak, že nebylo potřeba někoho umravňovat, aby se choval tak, jak se na takovém koncertě sluší. To bylo totiž naprosto samozřejmé a nikoho ani nenapadlo, že by to mohlo být někdy jinak. V sále by byl slyšet špendlík, kdyby někomu upadl a všichni opravdu se zájmem a pokorou poslouchali.
- Všeobecná hudební gramotnost byla obrovská a pro západní svět absolutně nepředstavitelná a nedosažitelná. Každý měl doma rádio, gramofon, vydavatelství chrlila množství gramofonových desek a kazet buď s klasickou hudbou, nebo s popíkem, prodejny Supraphonu a Pantonu byly všude a hudba se také hrála všude. Sháněli jsme gramofonové desky kde se dalo a dodnes si vzpomínám, jaký to byl adrenalin jít na tajnou burzu do Kunratičáku a koupit si tam desku Pink Floydů. Pak ji rychle zamaskovat do předem speciálně upraveného batohu a utíkat lesem pryč, než přijede Veřejná Bezpečnost a všechno rozežene a zabaví. Těchto desek jsme si tak vážili, že pro nás měly nevyčíslitelnou hodnotu. Hned večer se z desky dělaly na kotoučáku kopie a už to jelo! Mělo to zvláštní kouzlo a půvab a nikdy bych tu dobu nevyměnil za dnešní, kdy si lze koupit úplně cokoliv, kdykoliv a odkudkoliv.
- Zpívalo se všude, určitě nadpoloviční většina lidí na něco hrála, jezdilo se na čundry, vždy se sešlo několik kytar a dalších nástrojů, všichni uměli zpívat a všichni znali spoustu písniček.
- Podmínky pro hraní běžných muzikantů byly trochu komplikované zbytečnou agendou a zkouškami, ale na druhou stranu to byl alespoň filtr, kterým každý trouba neprošel. Kdo to myslel s muzikou vážně, tak neměl problém zkoušky udělat. No a občas zahrát soudruhům těch pár častušek a budovatelských písní, snad takový problém nebyl. Když to srovnáme s dnešní dobou, tak speciálně umělci mají prolezlé anály všech politiků tak dokonale, že by tam mohli dělat průvodce. Vetchý, Holubová, Dejdar, Svěrák, Trojan, Polívka, Vydra, Mádl, Geislerová, Klus a mnoho dalších si podepsalo profesní smrt, protože jakmile se režim otočí, a to bude velmi brzy, budou muset emigrovat na tu jejich oblíbenou Ukrajinu.
- Stavěly se hospody se sály, stavěly se kulturáky a myslím si, že kdyby těch nebylo, tak nemá většina republiky žádné prostory, kde by se mohly konat plesy, masopusty, či tancovačky. 36 let po převratu se pořád využívají pro taneční zábavy na vesnicích stejné budovy a mnohde ještě v původním stavu.
Celkově bych řekl, že do převratu a asi ještě pár let po něm, rčení „Co Čech, to muzikant“, ještě v Československu platilo. Byli jsme muzikálnější než ostatní národy okolo nás, měli jsme větší počet muzikantů v poměru k celkové populaci a byli jsme velmoc ve výrobě hudebních nástrojů. Obrovské procento rodin mělo doma jako standardní vybavení domácnosti rozhlasy po drátě, velká lampová nebo tranzistorová rádia, gramofony, kotoučové magnetofony, kazeťáky a hudba se opravdu poslouchala neustále. Desky se lisovaly v dnes těžko představitelných nákladech. Když vydal Supraphon nějakou zajímavou desku, do měsíce ji měl každý doma. Desky jsme si půjčovali, nahrávali si je na magneťák a nikomu to nevadilo, nikdo to neřešil. Proč? Protože se i přes časté a velmi rozšířené kopírování prodávaly miliony desek. Když si člověk nekoupil desku, tak si musel koupit kazetu nebo pásek a peníze tak šly do stejné státní kapsy. V knihovnách se daly gramofonové desky také půjčovat, stejně jako knihy. A i tam se samozřejmě vědělo, že si tu desku doma každý nahraje. No a co! V rozhlase běželo tolik zajímavých pořadů, že tisíce lidí seděly v určitou hodinu doma u magnetofonů a nahrávaly unikátní nahrávky, které na deskách ani nevyšly. Mnohdy se jednalo o celé symfonie, které byly přehrány kompletně celé, bez přerušení a bez reklam. Československý rozhlas byl mezi lidmi tak oblíbený, že mnoho lidí s ním vystačilo téměř po celý život a televizi ani nechtěli. Na VKV se vysílaly unikátní pořady s obrovskou uměleckou hodnotou a samozřejmě vše analogově.
Současnost
Vlivem setrvačnosti to po převratu ještě nějakou dobu fungovalo, ale již okolo roku 2000 zde začal být zřejmý stejný proces, který na Západě již dost dlouhou dobu probíhal. Stejně tak, jako to šlo z kopce ve všech ostatních oblastech lidského bytí, tak šla z kopce i hudba.
Když se na dnešní dobu budeme dívat z materialistického hlediska, tak všechno vypadá skvěle, každý si může koupit nástroje, o kterých šlo předtím jen snít, kdekdo si může postavit profesionální nahrávací studio, doma v obýváku lze nahrát přes počítač celý orchestr jen klikáním myši… ale to jsou materiální stránky celé věci, o kterých já vůbec nemluvím. Já mám na mysli duchovní a tvůrčí rozměr hudby, jako například hudební gramotnost, vztah ke klasické hudbě, schopnost vnímat hudbu a rozumět jejímu poselství, umění rozeznávat kvalitní hudbu od nekvalitní, schopnost vnímat příjemný měkký a teplý charakter analogového zvuku oproti sterilnímu digitálu.
Někdo může říct, že díky digitalizaci hudby, dnes může poslouchat hudbu každý, lze ji poslouchat všude a v nejvyšší kvalitě. A já mu na to namítnu, že je to stejné, jako se vším ostatním, že nám byly předhozeny digitální technologie právě kvůli tomu, aby zničily poslední zbývající pozitivní a léčivé účinky hudby na člověka. Ono to všechno vypadá velmi lákavě, digitální nahrávky vyčištěné od praskání gramofonových desek, možnost zpracovávat hudbu na počítači, možnost si pouštět do uší streamovanou hudbu kdekoliv a kdykoliv. Jenomže výsledek, který už je dnes viditelný na každém kroku, je přesně opačný. Již celé dvě generace ztratily schopnost produkovat kvalitní hudbu, poslouchat hudbu a ztratily schopnost rozlišit kvalitu od úplného braku. 50 % mladých lidí poslouchá naprostý brak, a ještě tím úplně nejhorším možným způsobem, jaký si lze představit: digitální sračku, vytvořenou zcela uměle bez hudebníků a bez nástrojů, jen pomocí samplovaných zvuků. Cédéčka už vyrábí málokdo a vinyly se lisují jen proto, že je to teď moderní. A i na tom vinylu je stejně vylisovaná digitální nahrávka. Mladá generace má v největší oblibě streamovací služby, jakými jsou například bezplatný Spotify a pouští si to ve velmi mizerné kvalitě přes telefon. A jak jsem psal v úvodu, celému poslechu zasadí poslední ránu z milosti poslechem přes zbraň hromadného ničení, kterou jsou bez jakýchkoliv pochybností bezdrátová sluchátka AirPods. Toto zařízení se pro mě stalo symbolem zotročení člověka a vítězství chazarské mafie v disciplíně, jak si za vlastní peníze a zcela dobrovolně nechat vysmažit mozek. Smart hodinky způsobují jenom leukémii, ale tohle zařízení jde ještě mnohem dál!
Závěr
Abych jen nevrstvil negativizmus na velkou hromadu, tak se pokusím najít z této prekérky aspoň nějaké východisko a vykřesat na Křesadle nějakou tu pozitivní jiskřičku naděje. Zároveň chci apelovat na „naši“ generaci 60+, abychom se do tohoto procesu aktivně zapojili a pokusili se vytrhnout aspoň nějaké jednotlivce z mladší generace z hudební agónie a nasměrovat je alespoň v rámci omezených možností správným směrem, pakliže to ještě jde. A že to ještě jde, jsem se přesvědčil sám na své rodině, kdy se mi podařilo trpělivým přístupem postupně dosáhnout aspoň dílčích úspěchů. Tak stará dobrá gardo, dejme se do toho!
Hudba naživo
Odstranit digitální hudbu ze života bohužel v dnešní době už téměř nelze. Už vůbec nelze tento přístup vnutit mladým lidem. Takže můžeme udělat v rámci omezených možností jen maximum možného.
Poslech živé analogové hudby
Je nutné co nejvíc to jde navštěvovat koncerty klasické hudby, swingu, jazzu a dalších stylů, kde se hraje na akustické nástroje. Chodit do divadel, kde ještě hraje živý orchestr. Dokonce i rockový koncert, kde jsou elektrické kytary zesilovány přes lampové zesilovače a snímány postaru mikrofony, lze považovat za analogový zážitek a na dnešní poměry je to pořád ještě ta nejprospěšnější varianta. Když bude člověk vyhledávat takové akce, tak si postupně uvědomí, že mu to dělá dobře a začne vnímat rozdíly oproti sterilnímu digitálnímu tuc-tuc. A to je cíl.
Produkce
Hrát na nějaký analogový hudební nástroj – dotlačit děti ke hře na nástroj všemi dostupnými prostředky a v co možná nejnižším věku. Použijte nějaké finty, slibte jim něco nebo jim naopak vyhrožujte, zkrátka to nějak zařiďte, aby vaše děti nebo vnoučata do světa hudby nějak spadla. Najděte dítěti takovou ZUŠ, kde vedou žáky k lásce k hudbě a kde je neodradí od hry na cokoliv již v prvním pololetí, i kdybyste měli jezdit 2x týdně 50 km. Jděte příkladem, vytáhněte kytaru nebo housle ze skříně a produkujte cokoliv, stačí si jen sednout po večeři a zahrát si a zazpívat pár táborákových pecek. Budou Vánoce, tak to chce oprášit nějaké koledy, každému potomkovi strčit do zobáku zobcovku a ať to frčí! V létě nezapomeňte vzít na grilovačku k sousedům kytaru s akordeonem a na výlet o víkendu si určitě vemte ukulele nebo foukací harmoniku. Když už se někdo hrne do klávesového nástroje, tak třeba ještě kromě digitálního keyboardu pořídit i starší piáno „za odvoz“, kterých je ještě pořád na bazarech dost, teď jsem to kontroloval.
Klávesy mají sice některé výhody, jako že je možné cvičit kdykoliv i v paneláku se sluchátky, ale je to mrtvý kus plastu bez duše.
Alternativní nástroje
Je celá řada velmi zajímavých nástrojů, které je dnes možno snadno pořídit a kde je jistá pravděpodobnost, že to mlaďase osloví a nadchne (no, asi je výraz „nadchne“ příliš silný!). Můžete to brát jako typ na letošní dárek pod stromeček. Když to bude něco neobvyklého, tím lépe, aspoň bude/ může být před ostatními něčím zajímavý (nevím, jestli je to ta správná motivace, protože oni chtějí být všichni stejní – nechápu! Ale za pokus to stojí.). Třeba takové dnes velmi módní Didgeridoo, které má blahodárné účinky na člověka. Existuje celá řada bicího náčiní, které vydává zajímavé zvuky – gongy, xylofony, zvonkohry a další, se kterými se dá dělat velmi zajímavá muzika.
Nebo rovnou darujte klasickou bicí soupravu! Člověk, který dnes hraje na nějaký zajímavý nebo exotický nástroj je velmi žádaný v různých kapelách a snadno se tak dostane téměř bez námahy k muzice, ke které by se přes kytaru nebo saxofon dostal až po mnoha letech pilného cvičení. V obvyklých nástrojích je velká konkurence, ale jsou desítky zajímavých nástrojů, že jste doteď ani nevěděli, že existují: zpívající pila, psantele, citera, ukulele, guitalele, banjolele, domro, buzuk, charango, dvina, balalajka, rebec, kemenče, saz, úd, bonga, conga, djembe, handpan, darbuka, kalimba, okarína…
Poslech reprodukované hudby
V dnešní době už bude těžké přimět někoho, aby poslouchal jen analogově přehrávanou hudbu, a to ještě jen z analogových nosičů, pakliže k tomu sám nějak nedozraje. Tím by se mu výběr hudby hodně zúžil! 😊 Takže to je utopie a zaprášená vzpomínka na staré dobré časy. Dnes už to zkrátka není realizovatelné. Streamované hudbě se prakticky už také nelze vyhnout a v konečném důsledku je to vlastně jedno, jestli si budete pouštět CD nebo stream, obojí je čistý digitál. Nezbývá než se zaměřit aspoň na co nejkvalitnější poslech, aby se mladým lidem ukázalo, jak propastný může být rozdíl poslouchat hudbu z velké aparatury v obýváku anebo z bezdrátových sluchátek v metru. Kupte na Bazoši nějakou starší klasickou aparaturu, kde lze přehrát jakýkoliv nosič, od černé gramofonové desky, přes kazety a cédéčka a připojte k tomu nějaké zařízení, přes které lze poslouchat streamovanou hudbu. Jestli to bude Spotify, Tidal, AppleMusic, YouTube Music, Qobus nebo něco dalšího, je úplně jedno, ale musí to být v nejlepší možné kvalitě. K tomu nějaké pořádné velké reprobedny, případně subwoofer a výchova týnejdžra může začít. Když se to povede, tak postupně bobánek zjistí, že ze špuntů v uších to nezní tak dobře a sám je opustí. Když ne, tak nabádám k hrubému násilí a vyrvat týnejdžrovi sluchátka z uší a rituálně je rozšlapat na místě. To by mělo být považováno za zákonné poskytnutí první pomoci a mělo by být vnímáno rodiči vejrostka jako život zachraňující zdravotní zákrok.
Už nevím, kde jsem to četl, ale utkvělo mi to v paměti. Během Slovenského národního povstání zjistily jednotky SS, že obyvatelé jedné nejmenované vesnice ukrývají partyzány. Vesnici obsadili, všechny obyvatele nahnali do kostela a hodlali je postřílet. Velitel jednotky SS mezitím uviděl v kostele varhany a sedl a zahrál na ně epickou Toccatu a Fugu D moll od J.S.Bacha. Když dohrál, rozkázal všechny lidi okamžitě propustit. Jsem přesvědčen, že hudba má tak obrovskou sílu a moc, že dokáže dělat i takové zázraky.
m.
Milí čtenáři,
píšete mi krásné maily, za které vám moc děkuji, i když na většinu už nestíhám odpovídat. Jestliže moje články považujete za přínos jak pro sebe, tak pro ostatní nebo se vám prostě líbí styl, jakým píšu a chtěli byste mě v této činnosti podpořit třeba i malým finančním darem, budu rád.
Přispět můžete libovolnou částkou na korunový účet číslo:
2436417017/3030.
Pro platby ze zahraničí:
IBAN: CZ09 3030 0000 0024 3641 7025
BIC/SWIFT: AIRACZPP
Do zprávy pro příjemce napište prosím DAR, abych věděl, o co jde.
Za vaši štědrost vám předem děkuji!
m.