O knihách trochu jinak

Máte připravené svíčky, baterky, sirky, knoty a petrolejky? Budou už brzy potřeba! Původně měl být blackout velký a dlouhý, teď to spíš vypadá na nějaké menší výpadky, ale chaos nepochybně vypukne a je potřeba být připraven na vše. Pořád platí, že na 2 – 3 týdny je nezbytné mít zajištěné jídlo, vodu, teplo, nejlépe i elektrocentrálu s dostatkem benzinu a natankované auto. Pamatujte také na vaše mazlíčky, ať nezůstanou o hladu nebo ať se pak s nimi nemusíte dělit o váš poslední kousek tvrdého chleba. Babičky a dědečky, kteří žijí někde na samotách, informujte předem a detailně jim vysvětlete, co se chystá, protože až spadnou telefony, tak už jim nezavoláte. To je ta materialistická stránka věci. Je nutné ale pamatovat i na zklidnění mysli, která může mít ve vypjatých situacích sklony k panice. Takové večerní čtení knihy při svíčkách, s dobrým vínem k tomu, může pomoci k celkovému zklidnění, úlevy od napětí a zároveň to může být velmi neobvyklý a romantický zážitek v této jinak naprosto šílené době. Tento článek vás chce už teď s předstihem na tuto chvíli naladit, abyste se na blackout vyloženě těšili. Bude to takové malé zamyšlení nad knihou, jejím významem v dnešní době a posvítíme si i na význam čtení starých knih. Tak se pohodlně usaďte, nalijte si něco dobrého a pojďme na to!

Čtení a psaní – někdo by řekl, že v civilizovaném světě číst a psát umí každý. To sice může být pravda, ale také nemusí. Záleží totiž na tom, jak budeme tyto schopnosti či dovednosti hodnotit, kde stanovíme hranici mezi NE a ANO. A je také otázka, jestli je správné hodnotit tyto schopnosti dvoustavově (digitálně ano/ne) nebo jestli by se na to lépe nehodilo analogové spojité hodnocení. V minulém článku jsem se už o toto téma okrajově otřel a teď bych to chtěl rozepsat podrobněji.

Použiji srovnání s hudbou. Když někdo řekne „umím hrát na klavír“, tak si většina lidí nepochybně představí zkušeného hudebníka, klavíristu, který opravdu na nástroj umí hrát, zná dokonale noty, dokáže hrát z partu, ovládá hudební teorii, harmonii a zahraje skoro všechno od lidovek, až po klasická díla. Jinými slovy: v případě klavíristy se nespokojíme jen tak s nějakou rychlokvaškou, která po dvou letech práce na ZUŠ, dokáže zahrát zjednodušenou verzi Greensleeves. Proč neplatí pro čtení a psaní stejně přísná kritéria!?

Rovnou si i odpovím. Protože čtení je masová záležitost a kdyby platila stejně přísná kritéria i pro čtení a psaní, tak bude polovina obyvatel planety patřit do kategorie negramotných. To by ale nebylo pro systém úplně politicky zajímavé, protože boj s negramotností je velmi líbivé a populistické téma. Proto je hranice snížena na nejnižší možné minimum, aby přes ní přešel i ten, kdo s obtížemi překoktá krátkou esemesku.

Někdo by mohl namítnout, že nám to může být jedno, že je to každého věc, jak zvládá čtení a psaní. Svým způsobem je to pravda, ale pokusím se vysvětlit, jak závažné globální dopady to může mít a taky má.

Podělím se s vámi o jeden zajímavý výzkum, který jsem si udělal v průběhu posledních cca 15 let. Ve svém životě jsem prošel všemi možnými obory jak technickými, tak i netechnickými a nashromáždil jsem velmi široké spektrum vědomostí, znalostí a dovedností. Individuálně, dobrovolně a s obrovskou chutí jsem studoval v životě kde co a vždy jsem postupoval stejně. Nejprve jsem si sehnal veškerou dostupnou literaturu, nejlépe i v různých jazycích a seznámil jsem se s novým tématem nebo oborem. Když jsem něco nemohl pochopit, sháněl jsem další knihy a zdroje, až jsem se dobral k nějakému uspokojivému porozumění. Všiml jsem si při tom zvláštního úkazu. Když jsem nějakou problematiku nedokázal pochopit ze soudobých knih, učebnic a jiných současných zdrojů, šel jsem do minulosti a obstaral jsem si knihy ze stejného oboru, ale napsané třeba v 70., ale i v 50. letech. A stalo se mi, že jsem po prvním přečtení 60 let staré knihy problematiku okamžitě pochopil a mohl jsem se posunout dál. Kdyby se mi to stalo v jen u jednoho oboru nebo v jedné oblasti, asi bych si toho nevšiml, ale stejný model se opakoval pokaždé. Pak už jsem si dal cíleně tu práci a hledal jsem příčiny, proč tomu tak je.

Zjistil jsem, že je to dané autorovou vyzrálostí, moudrostí a mírou zvládnutí dané problematiky, ze které pak vyplývá jeho schopnost téma zjednodušit a s nadhledem popsat a vysvětlit tak srozumitelně, jak je to jen možné. Mnohdy se mi podařilo na netu dohledat i něco o autorovi knihy a dopočítat, v kolika letech knihu napsal. Vždy to bylo daleko po jeho padesátce, kdy se stal skutečným odborníkem ve svém oboru a rozuměl tématu nejen do hloubky, ale i do šířky a dokázal mezioborově propojovat svoji odbornost s jinými vědními disciplínami. Mnohdy dokázal zmínit i duchovní nebo etický aspekt, což by bylo v dnešní materialistické technokratické době považováno téměř za zločin. Mladí lidé dříve knihy téměř nepsali a jestli se nějaké výjimky našly, tak jsem na ně nenarazil. Nevím, jak to je v beletrii, tam jsem to nezkoumal, ale rozhodně to platilo pro odbornou literaturu. Dnes je to naopak. Čerstvý absolvent fakulty v rámci Ph.D. píše moudra jak na běžícím pásu, až se mu od péra kouří!

Současná odborná literatura v porovnání s těmito staršími mistrovskými díly mi najednou připadala jako suchá, povrchní a nelogicky seskládaná stavebnice „Urob si sám“, kde autor vytrhal z různých zdrojů kusé informace a bez hlubší znalosti tématu to splácal dohromady. Nebyl mnohdy schopen ani propojit jednotlivé části do homogenního celku tak, aby to mělo hlavu a patu. Je z toho patrný motiv toho, proč někdo něco takového vůbec napsal – v rámci nějakého úkolu si mohl odškrtnout jeden bod – napsat publikaci – SPLNĚNO! Napsal jsem to? Napsal. Je tam všechno, co tam má být? Je. Tak co byste po mě ještě chtěli!? Zároveň věková hranice těchto soudobých pisálků čehokoliv se příliš neliší od věkové kategorie cílové skupiny, pro kterou je „dílo“ určeno.

Kdybych neměl srovnání, tak bych si mohl myslet, že to tak je, že to ani jinak napsat nejde a přistupoval bych k tomu jako standardní student vysoké školy, který se to z toho elaborátu „nějak“ naučí, aby dostal „nějakou“ známku a tím to pro něj končí. Většinou navždy. Zcela jistě se tomu předmětu nebude žádný student věnovat z vlastní iniciativy tak do hloubky jako já, který jsem měl pro zvládnutí oboru úplně jiné a silnější motivy, než mají studenti na vysokých školách ve středověkém temném vzdělávacím systému.

Jenže já jsem to srovnání měl a z něho jednoznačně vyplynulo, že úroveň psaného slova trvale klesá, stejně jako klesá úroveň těch, kteří něco píší. A neplatí to jenom v odborné literatuře, ale i v beletrii a v poezii.

Tím se dostáváme od psaní ke čtení.

Jestliže upadá písemnictví globálně ve všech jeho oblastech, tak upadá i úroveň čtenářů. Je to začarovaný kruh. Jestliže není poptávka po kvalitní literatuře, postupně zanikne i její nabídka. Lidé přestávají považovat čtení knih za důležitou věc a mnozí nečtou vůbec. Knihovny zejí prázdnotou a většinou se tam potkáte jen s knihovnicí, která má upřímnou radost, že se na ni někdo přišel podívat. Vždy se obávám, že knihovnice dopadnou jako švec v Pyšné princezně: najdeme je v koutě, zarostlé pavučinami. Oddělení poezie v knihkupectvích je čím dál tím menší a někde už najdete jen jednu poslední polici. Myslím si, že zájem o knihy zachraňují už jen starší generace.

Schopnost číst není věc jednoduchá. Něco „tak nějak“ přečíst, dokáže každý. Ale s lehkostí a s chutí přečíst pět set stránek, a ještě tomu plně porozumět, to už každý nedokáže. Víme všichni, že čtení se musí cvičit od mladých let a dítě musí být schopno přečíst i jiné knihy než jen ty, které jsou určené povinnou četbou. Cítit lásku ke knihám naplno může asi jen ten, kdo dokáže překonat počáteční obtíže vlastního čtení, dokáže číst dostatečně rychle, dokáže do hloubky porozumět psanému slovu, dokáže se dokonce ponořit do děje tak, že zapomene, v jakém časoprostoru se právě nachází. Zapomene při tom na jídlo a pití, nemůže se od toho odtrhnout a usne s hlavou padlou do otevřené knihy nebo knihou padlou na spící hlavu. Při takové úrovni čtení nepochybně probíhá napojení se na autorův odkaz, kontakt s duchem knihy, který je do ní neviditelně vtisknut již při jejím zrodu.

Jsou knihy špatné a dobré. Rozdíl mezi nimi může být na první pohled téměř neviditelný. Některý autor má schopnost a dar zachytit obrazy a příběhy a převést je věrně do psané podoby tak, že použije nejen písmena, slova a věty k zaznamenání svých myšlenek a představ, ale využije i další prostředky, které naše současné velmi omezené a okleštěné jazyky ještě umožňují. Těmi prostředky může být vhodná skladba vět, může to být rytmus, který vytvoří spisovatel vhodnou kombinací zvukomalebných slov, je to využití barevnosti jazyka k vyjádření pocitů. Kde slova hladce plynou a tečou jako medovina, může docházet až k meditativním stavům vědomí, rytmika vět způsobuje vibrace, které lze vnímat jako hudbu. Spisovatel, který toho není schopen, nikdy nemůže být víc, než jen biologickým záznamovým zařízením vlastních nebo převzatých příběhů. Jsem přesvědčen, že všichni slavní spisovatelé minulosti, kteří se dočkali světového věhlasu, měli tuto schopnost. Vlastně to nebyla jejich pozemská mysl, která knihu napsala. Rozum se může naučit některým dovednostem jen do určité míry, ale vždy to bude strnulé a neživé. Život do toho může vložit jen duch, který pak prostřednictvím člověka vytváří dokonalá díla v naší realitě. Na člověku stojí ta pozemská část úkolu, to znamená naučit se co nejdokonaleji řemeslu a být duchovně otevřený. S pokorou pak přechází vědomí do stavu, ve kterém může přijímat božsky dokonalá díla sfér a fyzické tělo musí co nejvěrněji toto dílo jen zapsat, namalovat, složit, zhmotnit a zviditelnit. To platí v literatuře stejně jako v hudbě a stejně tak i v klasickém umění. V minulosti vznikla díla, která jsou dokonalá a jedině tak mohou přežít do dnešní doby navzdory módním vlivům a snahám o změnu ve vnímání krásy. Dokonalá díla poznáte tak, že na nich nemůžete nic vylepšit. Jsou prostě dokonalá a každý zásah dílo poškodí. Pro mě jsou takovými díly například všechny Beethovenovy symfonie.

Jazyk

Naši dávní slovanští předci spolu komunikovali především telepaticky. To je standardní komunikační prostředek v celém vesmíru. Většina mimozemských ras takto komunikuje, protože to má obrovské výhody. Nemusíte znát tisíce různých jazyků a domluvíte se ve všech galaxiích.

Pakliže chtěli naši předci něco zaznamenat, používali různá písma a znaky. Složitost takového zápisu byla dnešními výrazovými prostředky těžko popsatelná. Představuji si to tak, že zápis byl vícerozměrný a na základě napojení se na zápis, vznikaly v mysli prostorové obrazy doplněné vjemy i pro všechny ostatní smysly. Tvrdí se, že texty měly několik rovin a duchovní úroveň čtenáře přímo určovala množství vjemů, které byl schopen z daného díla přijmout. Asi je to pro nás těžko představitelné, ale já vnímám, že to takhle nějak bylo.

Písmo se od těch dob stalo cílem ideologického boje proti Slovanům a podepsaly se na něm všechny dějinné události. Ti, co chtěli mocné Slovany zničit, věděli, že fyzickým bojem to nejde, a tak používali zákeřné a lstivé taktiky. Ale to neplatí jen pro Slovany. V celých lidských dějinách se provádělo zotročování vždy přes písmo, jazyk a knihy. Na jedné straně stála temnota, ztělesněná církevními institucemi a vykonávající svoji rozvratnou činnost prostřednictvím jezuitské policie. Ta shromažďovala všechny knihy světa pouze sama pro sebe a co nemohla ukrýt, tak zničila a spálila. Tato strana nikdy nehodlala knihy někomu vydat, Vatikánská podzemní knihovna je toho důkazem. Na druhé straně stály světelné mocné bytosti, které také knihy shromažďovaly a ukrývaly v rozlehlých podzemních knihovnách. Dodnes je střeží mocní vedúni a žreci, kteří je dokázali uchránit po tisíciletí před všemi nájezdníky a armádami světa. Vchody do těchto prostor udělali pro běžné smrtelníky neviditelnými, a i kdyby se je někomu podařilo najít, tak zahyne při pokusu o průchod přes energetickou ochranu. Vyskytují se především na území Sibiře a na náhorních plošinách Tibetu. Až se lidstvo osvobodí od vlády temna a nebude hrozit zneužití nebo zničení, budou největší knižní klenoty lidstva vyneseny na světlo a zpřístupněny pro studium. Všechny vědomosti světa jsou obsaženy v knihách, vždy to tak bylo a nepochybně i bude. Období knižního temna právě v těchto chvílích končí a velice se těším, až se dozvíme plnou pravdu o naší slovanské minulosti a tím i o dějinách Slovanské slovesnosti.

Ale zkraťme to. Písmo postupně degradovalo, a tudíž neumožňovalo uchovat v sobě plnohodnotná poselství. Tím došlo logicky i k degradaci vědění předávaného z generace na generaci. S degradací písma odcházela i úroveň jazyka, a to se následně projevilo i úpadkem vědomí a síly ducha slovanských národů. Bukvice je slovanské písmo, které se podařilo dochovat do dnešních dnů. Tvrdí se, že v období rozmachu písemnictví čítala Bukvice mnoho set znaků a pak postupně degradovala na současně popsaných 49. Myslím si, že je to ještě jinak a že to, co považujeme dnes za vyspělé písmo, zcela se vymykající našemu chápání, bylo už písmo z pozdních období pokročilého úpadku slovanské kultury. Od zjednodušené Bukvice se posuneme až k zásahu jezuitských agentů Cyrila a Metoděje do našich slovanských jazyků v 9. století. Byl to největší kulturní zločin na našem území a po tisíciletí stále dokola stejný příběh – snaha o degradaci jazyka a písemnictví vůbec.

Přečtete si pro zajímavost, jaké exkrementy lze ještě dnes najít na toto téma na internetu:

Velkomoravská říše byla rostoucí říší uprostřed Evropy. Její kníže Rastislav pozval byzantské učence Konstantina a Metoděje na Velkou Moravu, aby sem přinesli křesťanskou víru. Ti přišli roku 863. Kromě víry prý přinesli na Moravu novou plodinu – okurky. Ty zdejší lidé neznali. Slované tehdy byli barbarským národem, který neměl žádné právo, žádné školy, téměř žádnou kulturu; život byl primitivní a životní úroveň nízká. Slovanské písmo neexistovalo. Proto Konstantin vytvořil zcela nové krásné písmo a nazval ho hlaholice. (Z tohoto písma se vyvinula cyrilice, která se potom stala základem azbuky, písma, které se dnes používá v celém Rusku, Bulharsku, na Ukrajině a jinde.) Jiná písma jako řečtina či latina vznikala a utvářela se celá staletí, hlaholici Konstantin sestavil během několika týdnů. Přeložil do něj část Bible – evangelia. Zdroj: https://www.staletekoreny.cz/cyril-a-metodej

Sem se nejlépe hodí slavná hláška Václava Postráneckého z Černých baronů: „Chce se mi zvracet!“

Posledním obdobím, kdy ještě bylo možné mluvit o nějaké jazykové kultuře, byla poválečná léta a necelá druhá polovina 20. století. Na východě se ještě určitá úroveň udržela o něco déle, ale po pádu železné opony už nemohlo nic zastavit prorůstání západní rakoviny do slovanského světa. S příchodem mysl devastujících technologií poslední dekády nastal strmý pád mluveného a psaného slova až do dnešního zoufalého stavu. Hlavními parametry jakékoliv komunikace dnešních dnů je stručnost, strohost a věcnost. Gramatika je na obtíž, spisovný jazyk už nepoužívají ani novináři a preferuje se strojové jednoduché esperanto, které je pak možné velmi snadno a rychle strojově překládat automatickými překladači. Zdánlivý pokrok a nekonečné technické možnosti výpočetní techniky jsou pro úroveň jazyka smrtelné. Na celém světě se prosadila angličtina jako úřední jazyk, a to bohužel ještě v té nejjednodušší podobě. Každý si myslí, jak je moderní a světový, když prokládá češtinu anglickými výrazy a dává všem okolo najevo, jak je chytrej! Přitom tím jen dokazuje, že vůbec nechápe, jaké řídící procesy tady na světě probíhají, co je jejich cílem a kde je vlevo a kde vpravo. To, co lze vidět na různých internetových fórech a v diskuzích, je už jen kousek od kombinace zvířecích zvuků s morseovkou.

Dopady

Nevím, kdo to byl, ale to je asi jedno. Podstatné je, že jsem to tehdy nechápal a nedokázal jsem si představit, jak by to spolu mohlo souviset. Po dvou letech izolace v covidovém psychopatickém koncentráku, kde jsou všude okolo vás jen samí nebezpeční šílenci, to už musí být jasné kdekomu. Úpadek komunikace, kdy vše probíhá hlavně rychle a stručně, způsobil, že už nikdo o ničem nepřemýšlí. Holé a kusé informace vytržené z kontextu, skládající se ze změti písmen, číslic, zkratek a podivných symbolů, kde se většinou vejde celý vzkaz na jeden řádek telefonu. Pro starší generace jsou zase rychlé zprávy na Nově jediný a bohatě dostačující zdroj universálního „vědění a kosmické pravdy“. Komunikuje se útržkovitě a zkratkovitě na Messengeru, na WhatsAppu, už mnohem méně přes zkostnatělé esemesky, dávají se všude jen lajky, dislajky, nekonečné množství druhů smajlíků, a to je všechno. Když pak takové mladé střevo, které ani nikdy jiný druh komunikace neprovozovalo, otevře zobák, uvědomíte si, že je lepší, když i nadále zůstane jen u těch lajků.

Člověk má potenciál na nekonečné možnosti svého duchovního rozvoje, a přitom komunikuje na úrovni chytřejšího sporáku?

Když chcete po někom, aby vám něco poslal do mailu, tak na vás kouká, jako na Tyranosaura Rexe, protože mail je pro něj komunikační nástroj z doby, kdy tato zvířátka žila. Jak to nejde udělat na tři kliknutí s pomocí T9, tak je to pro spoustu lidí velký problém.

A napsat papírový dopis? A ještě k tomu ručně? A co takhle husím brkem a krví? Zešíleli jste? Tak to už udělá opravdu málokdo a možná jen z recese anebo ze zamilovanosti, aby byl za každou cenu originální.

Důvody

Proč je tlak na zrychlování komunikace? Proč se investují takové prostředky a úsilí na zničení jazyka? A proč se podporují technologie, které to ženou do nesmyslných extrémů a absurdit? Vidím zde tři důvody:

1. Materializmus a rozum – je potřeba vytvořit pouze rozumovou komunikaci, okleštěnou a oproštěnou od všech emocí, citů a pocitů, od analýz a úvah, od hlubšího vysvětlování, od zdůvodňování, proč píšu to a co tím chci říct. Když se toto všechno z komunikace odstraní, tak většinou nemůžete vůbec vědět, jestli je napsaný text pravda nebo lež. Chybí tam atributy, které využívá naše mysl k tomu, aby pomocí nich dokázala identifikovat náznaky lži, manipulace, podvodu a nátlaku. Vhodné nebo nevhodné použití slov a jejich zabarvení jsou jen dalšími signály upozorňujícími dotyčného, že má být ve střehu. To je mimo jiné i důvod, proč se rozšířila nakažlivá nemoc fejkofóbie! Lidi pořád ve všem vidí fejk, dezinformaci, konspiraci, Photoshop, prostě všude samý podvod. No, ano. Pogratulujme matrixu, cíl byl splněn. Stručné a věcné texty způsobily, že lidi vůbec neví, jak poznat pravdu a lež, a aby se nenapálili, tak raději nevěří ničemu. Uvedu příklad: když napíšete pomocí třech jednoduchých strohých vět pravdivou a nepravdivou informaci, tak jestliže nemáte duchovní schopnosti, jak to rozlišit jinými způsoby, je hodně obtížné lež odhalit. Když ale dostanete dvě desetistránkové analýzy dané problematiky, lež odhalí i netrénovaný člověk mnohem lépe a spolehlivěji. Lež se schovává nejlépe ve stručnosti, kdežto pravda si libuje v rozvinutých větách a květnatých formulacích.
   A důsledky? Ty můžete vidět živě v každém očkovacím centru. Myslíte to s lidmi dobře, říkáte jim čistokrevnou pravdu a oni tomu nevěří. I kdybyste je přivázali k židli a pouštěli jim pravdu 3 dny v kuse, neuvěří vůbec ničemu a jdou si raději stoupnout do fronty na smrt. V podstatě je to pro ně jednodušší řešení.
2. Primitivizmus – jestliže donutíte lidi, aby používali primitivní formy komunikace, sami se stanou časem primitivními. Pohodlnost a lenost opět zvítězí na celé čáře. Takový adolescent snadno zareaguje na 30 příspěvků na FB, ale kdyby se měl posadit k počítači a napsat 30 mailů, tak to radši uteče z domova. Když pak v tomto duchu vyrostou celé generace, kde jedni vidí, že ti druzí jsou úplně stejní, a ti druzí se inspirují od těch prvních, tak pak není způsob, jak u nich vyvolat změnu myšlení a jejich poškození opravit.
3. Robotizace – pro účely masivního nasazení robotů v rámci 4. průmyslové revoluce Klause Schwaba bylo potřeba snížit úroveň lidské komunikace na nejjednodušší úroveň automatického robotického projevu umělé inteligence. Není pak tak velký rozdíl, jestli někde bude pracovat člověk nebo stroj. Chytré! Všechno je dneska SMART, jenom lidi jsou čím dál tím blbější.

Stejně tak, jako mnozí predikovali smrt gramofonovým deskám s příchodem CéDéček, přitom dnes prožívají černé desky renesanci a stojí od 300,- do 2.000,-, tak stejně nikdy elektronika nenahradí papírové knihy.

Kniha, pakliže je vytvořená s péčí, kterou si zaslouží, je uměleckým dílem. Je to multimediální prostředek komunikace, který obsahuje kromě písma i grafickou úpravu obálky, případně má text obohacený o dobovou grafiku. Kniha většinou krásně voní a je příjemné ji držet v ruce. Kromě napsaného písma může předávat čtenáři i energii autora, jeho poselství a odkaz. Kniha, pakliže ji napsal Pan spisovatel, dokáže vyvolávat pocity, chutě, vůně a přenese vás kamkoliv v čase i prostoru. Můžete ji číst kdekoliv, třeba v lese na pařezu a nepotřebujete k ní žádné baterky ani zásuvku. Navíc nemá škodlivé vyzařování, jako většina displejů. Čtení knih podporuje představivost a aktivuje pravou mozkovou hemisféru. Čučení na televizi podporuje leda tak břišní hemisféru, komunikace ve výše popsaném stručném stylu a podporuje debilitu.

Inkvizice v minulosti pálila knihy, protože vědění a moudrost, kterou knihy obsahují, pro ně představovala velké nebezpečí. Současný Matrix na to šel mnohem chytřeji. Proč se namáhat s pálením knih, když stačí předhodit lidem primitivní způsoby zábavy a jejich přirozená lenost už vykoná svou práci sama. No, a tak lidi dostali počítačové hry, nekonečné seriály, atraktivně vypadající, ale jinak úplně tupé filmy, virtuální realitu, sociální sítě, které jsou všechno možné, jen ne sociální, a hlavně hromady chytrého elektronického šrotu, na kterém je většina jeho majitelů plně závislá a stali se jeho oběťmi. A je to! Knihy jsou přece pro dinosaury, ne?

Závěr

Já jenom doufám, že nová doba přinese především rozvoj ducha, ke kterému papírová kniha nerozlučně patří. Bylo by určitě fajn mít doma replikátor, který vyplivne za pár vteřin svíčkovou jako od babičky a slivovičku jako od dědečka, ale také doufám, že ten ušetřený čas bude pak lidmi správně využit na něco, co bude mít smysl, jako je třeba právě čtení krásných knih nebo poslech praskajících černých desek.